Jedeme na Míle, 1.7.2023

Sobota 1.7.2023

    Z filmu Radost z utrpení, rok 2020, Marčáno: "když se jede na Míle, jede se na dlouhou dobu jako pryč, tak musíš být v pohodě, nesmíš být někde rozhádaný, nesmí tě nic trápit, protože na tý cestě to nejsi schopný vyřešit a díky tomu můžeš skončit".

    Vlak nám jede v 9:13 z Hlavního nádraží, v Praze se bude přestupovat na vlak do Chebu, kde přestoupíme ještě na osobák do Aše. Tak takový byl plán...

    Poslední noc před odjezdem se už nervozita a panika projevila naplno. Pořád nemáme sbaleno, čerpadlo na zalívání skleníku nefunguje - takže večer jedeme koupit nové 🙈. Vašek na poslední chvíli instaluje spínače na rozsvěcování světel a montuje solární osvětlení (aspoň nějaké zabezpečení zahrady). Abychom se trošku uklidnili, pomáháme si dávkami piva. Všude je nehorázný nepořádek, najednou musím nutně umýt všechny okna a přeskládat oblečení ve skříni. Prostě taková předmílová pohoda. Samozřejmě se i pohádáme.

    Z tohoto šílenství nás vysvobozuje ubíhající čas a asi po hodině spánku, chtě nechtě musíme na trolejbus, který nás doveze na nádraží. Co nemáme, nebudeme potřebovat - oblíbené mílařské heslo. 

Máme před sebou skoro 10 hodin cestování, dost dlouhá doba si aspoň trochu odpočinout a uklidnit se.

    Cesta ubíhá dobře, nervy posilňujeme plechovkami piva a začínáme mít takovou tu předzávodní náladu, kdy už prostě nejde nic dělat. V posledním vlaku, který nás měl dovézt do Aše, poznáváme ikonu Míli - Petra Ozogána. Legenda, kterou zatím známe jenom z mílařských filmů. 

    Vlak zastavuje v Aši, vystoupíme, ale nepoznáváme to tady, o existenci nádraží informuje jen nějaká cedulka na popelnici. To nás znejistilo, a když vidíme, že Ozogán zůstal ve vlaku - a ten přece ví, kde se vystupuje, honem jsme naskočili zpět do vagónu. Věděli jsme, že Petr půjde 2000 Mil, proto nás vůbec nenapadlo, že má v plánu pár hodin před startem si dát asi 20 kilometrů navíc - jako rozcvičku. A začít od nejzápadnějšího bodu. Jakmile se vlak rozjel a z reproduktoru se ozvalo hlášení v němčině, je nám jasné, že se stala chyba. Za chvíli k nám přichází německá průvodčí a my samozřejmě nemáme jízdenku. Vašek se jí snaží zkomolenou němčinou vysvětlit, že jsme zapomněli vystoupit. Naštěstí byla chápavá a my v příští stanici Selb-Plossberg ihned vystupujeme. 

Ufff, už to začíná.

Nádraží v Selb-Plossberg

    Honem se dívám, kdy nám jede vlak zpět. Jenže mi nefunguje internet a dobrou půlhodinu se snažím koupit jízdenku. Nakonec se podařilo a za necelou hodinu a půl už jedeme zpět do Aše. Tady zjišťujeme, že se nádraží zbouralo a proto jsme to zde nepoznávali (loni jsme tudy procházeli při naší cestě Ze Sněžky k nejzápadnějšímu bodu ČR). Chvíli se na nádraží ještě motáme a zjišťujeme odkud nám jede autobus do cíle naší dnešní cesty - Hranice v Čechách (nejzápadnější obec ČR).

    Ještě asi hodinku čekáme, než autobus přijede. Tady musíme platit v hotovosti a nastává nový problém - nemáme drobné. Vašek si prý nějaké někam schoval, ale bohužel si nemůže vzpomenout kam 🙈. No prostě nejsme schopni zaplatit (peníze nakonec našel až skoro po roce, schované v KPZ...). Nakonec řidič nějak výdavek nasbíral. Mimochodem jsem u toho zjistila, že zase já nevím, kam jsem si schovala Eura na slovenskou část závodu. Ty se ale naštěstí našly. A my se ocitli konečně v Hranicích. 

    Jak říká zakladatel závodu Jan Kopka: "začátek jak má bejt". A to to ještě nezačalo...

Konečně jsme tady!

    

    V Hranicích před námi stál nový úkol: najít místní sokolovnu, ubytovat se a hlavně se zaregistrovat. To už se nám bez větších obtíží podařilo, našli jsme si místo v tělocvičně a mohli si tak konečně vychutnávat předstartovní náladu, která byla skvělá a my jako úplní nováčci jsme jenom tiše a zpovzdálí sledovali srdečné setkání zkušených Mílařů. Všichni dlouho do noci vzpomínali na nekonečné zážitky z uplynulých ročníků. Skrz naskrz jedinečná, neopakovatelná, návyková atmosféra.

    A další noc v řadě, kterou jsme moc nespali...

Zítra tady asi bude nějaký závod :-).