1000 MILES ADVENTURE - 3.den, 5.7.2023, 66,5 kilometrů

   Středa 5.7.2023     

    Veletok Labe - jediná řeka na Mílích, která se nebrodí. Pravidla umožňují k jeho překonání použít přívoz jako jediný povolený prostředek dopravy. A pro chodce je to na trase jediná možnost svezení.

    Chystáme se co nejdříve srovnat včerejší manko - Děčínský Sněžník a zároveň si slibujeme, že následující povinný bod - Nordkap, dnes už musí určitě vyjít. V 5:45 hodin jsme na značkách a jdeme na to.

    Cesta vedla hodně přes louky a zarostlá místa, což nemám ráda, tráva je mokrá, je to pomalé a obávám se klíšťat.  Hned ráno po zhruba půl hodině nás předjíždí Richard Štěpánek. Že prý na nás myslel a měl už připravené svoje obinadlo. Nabídl mi, zda si chci od něj nechat zavázat kolínko. Jasně, že jo! To se neodmítá. Richard mi jednou rukou koleno jednoduše a perfektně zavázal. Poradil, ať snížíme kilometráže. Nooo, uvidíme...

Výstup na Děčínský Sněžník už s ošetřeným kolenem.

Ze Sněžníku jsou nádherné výhledy na České středohoří.

    Na Děčínském Sněžníku se potkáváme s Richardem potřetí. Ošetření mi ještě vylepšil a koleno namazal nějakou speciální mastičkou, tak to už jsem měla opravdu dokonalý servis. "A nebude ti to obinadlo chybět?", ptám se. Ale Richard odmítá s tím, že pokud posloužilo dobré věci, jemu už určitě chybět nebude. Na Sněžníku jsme se ještě setkali s dalším Mílařem - Pavlem Kropáčkem, startovní číslo 57, který má zase problémy s achilovkou - ten pro změnu od Richarda dostal zásobu brufenů. Říká: "Ríša je takový náš ochránce" a má bezesporu pravdu. Bohužel ale po pár kilometrech Pavel nakonec závod vzdal... Až později se dozvídáme, že měl Richard nehodu, přeletěl přes řídítka, nalomil si klíční kost a i on musel tentokrát ze závodu odstoupit. 

Pavel Kropáček #57

    V Kirstině Hrádku si v restauraci necháme dobíjet baterie. Na závod jsme si pořídili powerbanky s kapacitou 20 000 mAh, což mělo být dostačující. V povinné výbavě musíme mít přístroj na záznam trasy. Já jsem si pořídila hodinky Garmin Fenix 7 a Vašek zůstal u mobilu. Mobil se pro tento účel ukázal být jako nevýhodný, je to obrovský žrout baterky a neustále se tak musí dobíjet. Čas si krátíme u piva z regionálního pivovaru, ani si nemusíme objednávat druhé a powerbanky už ukazují plný stav. Pochvalovali jsme si, že máme tak výkonnou rychlonabíječku a nebylo nám vůbec divné, že je rozpálená tak, že nešla skoro udržet v ruce. Že je tam problém, se ukázalo až později. 

Musíme dobíjet, Kirstin Hrádek.

    Teď se potřebujeme co nejdříve přemístit k Labi a stihnout přívoz v Bad Schandau v Německu. Nemáme vůbec představu o jízdním řádu. Naše tempo se však zrychlovalo s tím, jak se černala obloha a vypadalo to na pěknou bouřku. Z té nakonec nebylo nic, ale zrychlený přesun se vyplatil. Do pěti minut připlula poslední loď. Uff. Jsme rádi, štěstí stojí na naší straně.

Démonická obloha.

Čekání na převoz.

    Za Bad Schandau se na parkovišti trochu najíme ze zásob, doplníme energii, pouštíme hudbu do sluchátek a svižně běžíme. Najednou na mě Vašek volá - problém. Jeho mobil vůbec nereaguje. V lese, v Německu, má tam celý záznam trasy... Co teď. Googlím, zkoušíme pak podle rady držet několik minut všechna tlačítka a kupodivu na displeji začne něco blikat a mobil se asi 10 minut probouzí zpátky k životu. Bože, to  jsou nervy.

    Překračujeme hranici zpět do ČR, poznat to lze snadno i podle všudypřítomných vietnamských obchůdků. Jsme rádi, že jsme opět na našem území a míříme do Lobendavy. Snad bude u Hraničáře ještě otevřeno, celý den básníme, jak si dáme jejich vyhlášené řízky. Máme žízeň, hlad, skoro žádné zásoby a potřebujeme dobíjet. Samozřejmě už bylo po zavírací době. Přesto jsme zkusili vstoupit dovnitř, jestli nás přece jenom ještě neobslouží. Huráá, ještě nás pozvali dál, dostali jsme výborný guláš, který jsme zapíjeli luxusním Bernardem. Paráda. Tak teď už na ten Nordkap určitě dojdeme.

    A opravdu, skoro o půlnoci jsme tam. Čeká nás možná mystická noc na nejsevernějším bodu ČR.

Před půlnocí dorážíme na Nordkap.