1000 MILES ADVENTURE CÍL! - 20.den, 22.7.2023, 76,6 kilometrů

    Sobota 22.7.2023

    Zajímavé jsou mystické jevy, které se na Mílích dějí. Oproštění se od všedních záležitostí, otupujícího shonu a materiální mantry přivedou k vnitřní meditaci, kdy se člověk na dlouhé hodiny hluboko propadá do svých myšlenek. Možná je to ta dlouhá pouť, pokora před přírodou, před lidmi a před neúprosným časem. Tady se každý stává vnímavým, potkává se s anděli a dějí se mu zázraky. 

    Ve tři hodiny nad ránem už konečně živlům došly síly, protřeme si oči a se zvláštním pocitem vyrážíme vstříc asi už našemu poslednímu dni na Mílích.  Před námi je 76 kilometrů a my prostě musíme za každou cenu dorazit do cíle. Za rozednění jsme už v Michalovcích a otevřená benzinka nám nabídne povzbuzující ranní kávu.

    Po užhorodské opouštíme Michalovce a hned se nám začíná z dálky přibližovat široširá Zemplínská šírava. S pozadím Vihorlatských vrchů se chvílemi cítíme jako v Chorvatsku. Několik kilometrů jdeme kolem vody po sypané hrázi, než nás začnou přitahovat zatím nesměle se zvedající kopečky. 

    

Zemplianská šírava.

    Na Remetské Hamre nám navigace nabídne velkou slevu na kilometry. Vidinou rychlejšího postupu se necháme na tuto zkratku nalákat. K naší smůle jsme určitě jediní, kdo se tady letos dopustil stejného omylu. Poté, co nás nadějná polní cesta vtáhla jako trychtýř, zmizí v houštinách zvrhlého porostu. Najednou ani památka po nějaké pěšince. Chvíli si namlouváme, že se určitě zase objeví, ale nic. Pak už jsme daleko a nechce se nám vracet. Ani nevíme, jak se to stalo, najednou zůstáváme uvězněni uprostřed polí totálně zarostlých vysokým plevelem. Měkká hlína po bouřkách se nám nabaluje na boty, které najednou nejdou uzvednout. Do toho nás bolestivě řežou ostré listy trav, škrábou bodláky, pálí kopřivy. Hejna mušek nezvládáme odhánět a komáři se spikli s ovády a sají nám krev. Emoce už jedou do plných, a tak ze zoufalství brečím, vidina blízkého cíle nám bere síly a všechno intenzivněji a více bolí. Navigace je nám tady absolutně k ničemu, motáme se v kruhu. Jen díky vzdáleným remízkům, které nám umožňují základní orientaci jsme tady neuvízli nadobro. Jen co jsme se vymotali, z tohoto pekla, vcházíme do koridorů ohradníků mezi pastvinami. Další nepříjemné kilometry, kdy se střídají mokrá tráva, bláto a hluboké kaluže ve vyjetých kolejích. Když se definitivně vymotáme z těchto pastí, chce se nám líbat hrubý asfalt, který má v tu chvíli cenu perského koberce. Takto utrápení dojdeme do Remetských hamrů.

    Na schodech jednoty už vyčerpaní oba usínáme vsedě s nedopitou plechovkou v ruce. Vzbudí nás až cinkání klíčů, když prodavačky zamykají prodejnu po zavírací době. 

    Pak už nás mezi sebe vtáhnou kopce Vihorlatu. Čeká tu na nás poslední povinný bod Strihovské sedlo. Cesta je překvapivě příjemná a po předchozích galejích, se dá říct, že je luxusní. Před jedním obtížnějším úsekem se můžeme navíc napít z pramene Karol. Píšu napít, ne osvěžit, té vody se opravdu moc vypít nedá. Poslední úsek v ostrém stoupání připomíná koryto téměř vyschlého potoka. Na Strihovském sedle se Vaškovi spustila krev z nosu. Ze sedla Vihorlatských kopců pak sestupujeme do údolí a cestami mezi vesnicemi se už fest blížíme k ukrajinským hranicím. Obloha se opět nepříjemně zatahuje a začíná hrozit. pro jistotu se teď vyhýbáme horám a volíme delší trasu po karpatské magistrále. A skutečně v Dúbravě chytneme bouřku s průtrží mračen. Přečkáme ji v suchu a bezpečí pod stříškou schodiště obecního úřadu. Nejhorší liják trval 15 minut. Pak už jen drobně poprchává, tak už na nic nečekáme a jdeme dál.

    U Ubly nás čeká poslední souboj s horami. V obci nás varují, ať se vrátíme, že se někde před námi potuluje medvěd. Vrátit se? A kam? Cesta pro nás vede už jenom vpřed. Vaška ale čeká ještě jedna porce utrpení. Po deštivém přívalu se na cestu erozí uvolnilo dost bahna. A Vaškovy boty už bez podrážky, mu strašně kloužou - jako na lyžích a při každém takovém telemarku zasykne bolestí. Vzpomene si, že si sebou neseme elektrikářské pásky. Natáhne je přes podrážky a díky tomuto "vzorku" se mu nakonec podaří opatrně dostat dolů.

    Pod kopcem v Uliči začíná naše cílová rovinka a cílovou pásku bychom rádi stihli ještě za světla. Je to sice ještě 12 kilometrů stále do kopce, ale z euforie a vnitřního vzepjetí a z posledních zbytků sil se rychle a nezadržitelně přibližujeme k cíli. Přitom nám letí hlavou, co jsme všechno na naší cestě zažili.

    NOVÁ SEDLICA Новоселиця, u této cedule naše sága končí.

    Utrpení odeznělo a nás zaplavila euforie. Do cíle jsme se dokonce vyhecovali k běhu a dostalo se nám nádherného přivítání pod cílovým obloukem. 

    Dnešním dnem CP podpora v Sedlici oficiálně končí, takže jsme letos poslední, kteří si tady mohli užít svých pět minut slávy na Mílích, se vším všudy. Organizátoři čekali speciálně už jen na náš příchod. Připíjíme si Bernardy, chlazenými Zbojnickým potokem. Než jsme je stihli vypít, vyfoukli finisherský oblouk, sbalili věci, rozloučili se a my jsme tu zůstali sami. Jakoby se nám to všechno jenom zdálo. V kulturním domě je k dispozici ještě basa piv. Máme nutkání to tady pořádně roztočit, ale musíme myslet ještě na ty, co přijdou za námi. Ještě nám tady zajistili ubytování v penzionu naproti, nemáme tam ale už sílu dojít, a tak nocujeme po mílařsku ve zdejším přístřešku.

    Trasu závodu 1000 mil jsme zdolali za 20 dní a 5 hodin, 25 minut.