1000 MILES ADVENTURE - 17.den, 19.7.2023, 60,3 kilometrů

    Středa 19.7.2023

    Noc by byla klidná, nebýt nedalekého vysokého náspu, po kterém vede železniční trať. Takže nás co chvíli budily rachotící kola rychlíků uhánějících do svého cíle. Dlouhé nákladní vlaky pak duněly celé minuty. Když se nocuje venku, vždy potěší, že první co se po probuzení uvidí, je modré nebe. Nevýhodou teda je, že tento jev doprovází vydatná rosa nad ránem, která pokryje vše, co není pod střechou. Ostré sluneční paprsky tu vodu sice rychle zase vytáhnou, my ale spěcháme, a tak vlhké až mokré věci nacpeme do batůžků a opouštíme toto klidné rušné místo.    

    A zanedlouho už procházíme mezi vesnickými domy. Za mostem přes Biely Váh nás jako milé překvapení čeká už otevřený malý obchůdek vonící čerstvým pečivem. Spokojení pak míjíme poslední zahradu ve Važci, abychom se po spletitých polních cestách přesunuli z Liptova do Spiše. Po levé straně stále pozorujeme panorama Vysokých Tater. V místech, kde právě jdeme, před námi kulminuje Kriváň a od této chvíle jej začínáme ztrácet ze zorného pole. A v tomto místě jsme se ztratili i my. Jako zázrakem se tu najednou zjevili dva sekáči, kteří tu se starým Zetorem namotávají uschlé seno do úhledných balíků. Velice ochotně nás navedou, a když z dálky pozorují, že jsme to netrefili, jeden z nich za námi běží po louce stovky metrů, aby náš směr opravil. Do Šuňavy dorazíme už bez zaváhání.

Výhledy na Vysoké Tatry.

        Protože je totální azuro, začíná pěkně připalovat. Ideální chvíle pro vysušení našich spacáků. Před místní jednotou pak na dvě hodiny okupujeme prostor, natáhneme šňůry, na které jak po velkém prádle navěšíme naše lůžkoviny. Kromě jiných zásob dokupujeme i ponožky, kterých je velká spotřeba - špinavé rovnou vyhazujeme. Občerstvujeme se, ať jsme připraveni na náš prvovýstup na Kozí Kameň.

    Kozí Kameň dal zabrat. Z jeho vrcholu je ale perfektní výhled a my máme poslední možnost vidět před sebou jako na dlani Vysoké Tatry i s dominantním Gerlachovským štítem, který se tyčí nám přímo naproti, navíc z neotřelé perspektivy tisícdvěstěpadesátpět metrů nad mořem. Směrové šipky pod vrcholovým sloupem originálně pohozené na zemi sice nevzbuzují příliš důvěru, přesto po jedné z nich a po modré vykročíme na Vikartovice. Zanedlouho se ale odpojujeme a už po vlastní navigaci sestupujeme Kozími chrbáty směrem na východ.

Sestup z Kozího Kameně.

    Podle mapy bychom se měli nacházet na nějakých hospodářských lesních cestách. Ty ale existují jen teoreticky, v reálu je všude les s nejasnými náznaky kdysi dávno možná užívané cesty. Pak se přece jenom konečně chytneme a po jakžtakž normálních cestách a pěšinách doputujeme na okraj horského pásu. Koruny stromů sice poskytují ve stále trvajícím vedru blahodárný stín, přesto se rozhodneme další přesuny realizovat po silnici, která se táhne v údolí pod námi. Překročíme ohradníky a po šikmé pastvině míříme tím směrem. Na boty se nám začínají motat do trávy navanuté sáčky, papíry a nejrůznější obaly. Pak se nám zjevuje bizarní obraz improvizovaných chatrčí a rezavého vlnitého plechu. Zděšení kulturním šokem, prcháme pryč kolem brodu Krížového potoka (který se tady vlévá do Hornádu). Koupe se v něm spousta dětí, asi z osady a volají na Vaška: "Ujo! poďte sa kúpať!". Představujeme si, jaké by to bylo, kdybychom se k nim přidali. Odložit si věci na břeh by byl asi hazard, to bychom se museli koupat jedině s hůlkami a batohem.

    Ale to už jsme na silnici a utíkáme do obce Spišské Bystré, kde už se cítíme bezpečněji. V prvním obchodě si kupujeme sodovky a nápoje v plechovce. Prázdné obaly necháváme vedle koše na odpadky a během minuty zmizí - jsou zálohované... 

    Svižným pochodem klidnou silnicí, která je zároveň součástí spišské cyklomagistrály, se pokoušíme navýšit denní průměr. Zásoby vody jsme už vypotili, a tak se poohlížíme po nějakém novém zdroji. Nápis Hostinec, vytvořený nejspíš vodovkami přímo na skle výlohy, už sice napovídal výšku cenové skupiny, ale na Mílích jsme se naučili, že kdo zaváhá, nemá nic. Takže zprudka vpochodujeme dovnitř. Ocitneme se uprostřed podivné scény, kde vidíme několik podezřelých individuí. Hned u prvního stolu někdo zaspal v kaluži rozlitého piva, naproti se nějací podkurážení hosté drží pod krkem a u výčepu si decákami nejspíš borovičky bouřlivě připíjejí štamgasti. Nejraději bychom se hned otočili, cítíme ale upřené pohledy osazenstva, které na chvíli ztichlo. Asi je taky zaskočilo, co tu hledáme. Obsluha je nečekaně milá a na otázku, čo si dáte, je nám blbé odejít a říct, že nic. Takže bezmyšlenkovitě vykoktáme, že asi pivo, a jestli si ho můžeme vzít ven. Na to nám odněkud vytáhnou dřevěný stůl a těžké polstrované židle a vynesou je po schodech před lokál na parkoviště, že ať máme pohodlí. Vaškovi se do čalounění s podezřelými skvrnami moc sedat nechce, ale mně už je to jedno. Celou dobu než dopijeme nám dělá společnost houf zvídavých dětí, od kterých dostáváme přehršel otázek.

    Od Hrabušic je magistrála vyhrazena jen pro kola aspol. a pěší. Provoz je tady ale minimální, takže ji máme víceméně pro jen sebe. Přivede nás až do Smižan, které plynule přecházejí do Spišské Nové Vsi. Když procházíme centrem, vidíme už jen spoustu prázdných restaurací a kaváren s letními zahrádkami a terasami. Ve dne to tady musí být moc pěkné, ale i teď večer je tady taková zvláštní atmosféra, kdy vynikne i zajímavá architektura města. Chvíli se tady cítíme jak v velkoměstě, a možná to bude taky tím, že jak je člověk pořád někde v lese, pak se skoro na každé větší návsi cítí jako v Praze.

Spišská cyklomagistrála.

    Na úplném konci města se nám k přespání nabídne parčík přilehlé školy, a protože jsou prázdniny, máme tady úplný klid.