1000 MILES ADVENTURE - 18.den, 20.7.2023, 56,2 kilometrů
Čtvrtek 20.7.2023
Ale zázraky se dějí a jak říká Honza Kopka, máš s nimi počítat. U cesty stojí někdo s kolem. Ani si ho nevšímáme, než nás osloví. Překvapí nás otázkou, jestli jsme Mílaři. Jak to může vědět? Ale vzápětí ho poznáváme podle dresu a vzpomeneme si, že ho známe z Hranic, ze startu závodu, kde nás zaujal svým vyprávěním o Mílích. Štefan Vanický je velký Mílař, závod už jel několikrát a účastnil se i jako dobrovolník. Teď nás tady odchytává a zve nás k sobě na chalupu, kde založil neoficiální CP3,8. A ani nejspíš netuší, jak nám jeho nabídka přichází vhod, takže šťastní neodmítáme. Na CP3,8 na chvíli zapomeneme, proč jsme tady, protože se tu cítíme, jako bychom přijeli na víkend ke starým známým. Štefanova přítelkyně Jůlinka se nám postará o věci, aby byly čisté a voňavé, servíruje nám pečené kuřátko a Štefan se stará o nějaké to pití. Mezitím, co probíráme Míle ze všech stran, si dávám horkou vanu pod širým nebem, Vaškovi stačí solární sprcha. Kecalo by se do rána, ale musíme se i trochu vyspat. Zahrada by nám stačila, ale hostitelé jsou neodbytní, a tak spíme po třech týdnech na matracích.
Ráno jsem neslyšela budík, a tak den začínáme o něco později, než bylo v plánu. Je půl šesté, je zataženo a chvilkami i prší. Protože jsme tady prodlívali na úplné periferii, stačí jen projít kolem 3 domů a pak přes koleje a jsme z města pryč. Pochod sychravým ránem nám zpestří neobyčejná scéna, kdy se desítky urozených čápů pasoucích se na poli před námi jako na povel vznesou z ranního oparu a zamíří bůhví kam.
Nenápadné Markušovce nás překvapí několika zajímavými historickými stavbami - kostel, hrad, letohrádek a krásný zámek, pod kterým procházíme. Zjišťujeme, že se obec jmenuje po županovi hraběti Markovi. A právě Marek se nám sám vzápětí připomene. Když se na krátkou chvíli zastavíme před místním konzumem, čtu si zprávy z mílařského peletonu. Najednou mi málem vypadl rohlík z ruky: Marek Ondra skončil! Jak to? Vždyť mu to tak skvěle šlo, pořád byl před námi, a když jsme se potkali, byl vždycky úplně v pohodě. Na facebook pověsil fotku s hrozivě nateklou půlkou obličeje. Vypadal, jako po náletu sršňů.
Abychom splnili náš další úkol, musíme navštívit Poráč. Proto se opět noříme do kopců, lesů a strání, pro tentokrát do Volovských vrchů Slovenského rudohoří. Z bezpečné vzdálenosti míjíme Rudňany. Těsně před Poráčem se nám do cesty staví plot areálu bývalého JRD. Vysoká brána je jištěna masivním řetězem. Čekáme, že nám přijde otevřít nějaký vrátný, ale když se nic neděje, pochopíme, že se dovnitř musíme pozvat sami. Naštěstí jde řetěz odmotat a není na něm zámek. Projdeme přes strašidelný prázdný kravín a na druhém konci opuštěného dvora, se pak stejným způsobem vypouštíme zase ven.
Nedaleko centra obce využijeme zastřešený vydatný zdroj pitné vody, trochu se zkultivujeme a přemácháme si některé oblečení. V malém obchůdku vybíráme novou trojkombinaci: nanuk - pivo - káva ledová. Doping se asi vydařil, protože odtud celkem svižně běžíme - pravda, cesta vedla zrovna z kopce.
Na rozcestí ve Slovinkách řešíme dilema. Podle hodinek máme jít na Krompašský vrch, ale nechce se nám do kopců, tak si vybereme alternativní schůdnější silnici na Krompachy.
A jako bonus k tomu si můžeme v Krompachách zajít na oběd na výborné menu - holandský řízek a fazolovou polévku za 5 Euro. Domluvím se na nabití telefonu, ten mi ale servírka zanedlouho přináší na tácu, že tu zásuvku teď budou potřebovat. Na mobilu jsou mastné fleky, nejspíš si kuchař potřeboval někam nutně brknout. Sice jsme se tady dobře najedli, ale původní a hlavní zadání alespoň trochu přikrmit naše elektrické otesánky, se nezdařil. Pokusíme se o to na další metě.
Než se objevíme v Margecanech, musíme přečkat pořádný slejvák. V Hostinci pod orechom se pak sušíme a vyměníme ponožky. U toho samozřejmě požádáme výčepní, jestli nám někde nestrčí nabíječku. Vstřícně nám ji zapojí do zásuvky za barem. A my jdeme zkrátit čas sklenicí piva. Počítáme, že hodina a půl a dvě piva pro každého by mohli stačit. Když nám paní hostinská podává naše věci, je podezřelé, že je nabíječka úplně studená. Ukázalo se, že sice byla ve zdířkách, do nich ale nešel proud. Přesto že situace s nabíjením začíná být kritická, po zbytečné misi už tady nemáme stání a odcházíme s tím, že to nějak dopadne.
Od nádraží následujeme koleje dálkové košické tratě. Ty nás přivedou k Ružínské přehradě a podél ní až k portálu Margecanského tunelu, kterým vede betonová cesta a je evidentní, že tudy lze bezpečně projít. Tato nečekaná atrakce nám prudce zvedne náladu. Namísto namáhavého plahočení po kopcích se takto elegantně přemístíme až do Ružína. Už se pomalu vidíme na Hrešné. Vcházíme do tunelu, baví nás jak se kolem rozsvěcují a zhasínají světla a nečekaně brzy jsme zase venku. Prostě paráda. Naše nadšení ale vzápětí hatí pohled na navigaci, která byla v podzemí němá, nacházíme se úplně na jiném místě, než jsme předpokládali. Notnou chvíli trvá než se zorientujeme a pochopíme, že jsme si spletli tunely. Nezbývá než si to dát ještě jednou nazpátek. Margecanský tunel jsme přehlídli v mapách. Bujanovský železniční tunel jsme přehlídli v reálu. Tak jsme si obě stavby tak nějak prohodili. Že z toho vypadly koleje a vlaky nám jaksi nedošlo. Jediná šance, jak se vymanit z klikatého údolí zalitého vodami ružinské nádrže je přejít přes Bujanovské vrchy. Přitom se snažit, co nejvíc kopírovat Bujanovský tunel, který si poběží stovky metrů pod našima nohama. Spletitou sítí lesních cest, které tady vznikly nejspíše kvůli těžbě dřeva, a které se různě kříží a nepřehledně proplétají se často ztrácíme. Navigace nestíhá, zvláště, když tu chvílemi chybí signál.
Největší stres zažijeme při sestupu, kdy se zamotáme do neprostupného úseku popadaných stromů, balvanů a hlubokého listí. Kilometr tady jdeme nejmíň hodinu. Konečně se dostaneme na Dialavu, dolinu mezi dlouhými hřebeny, po které už vede pohodlná cesta. Ta se stočí kolem nějaké štoly nebo jeskyně, která byla skladem trhavin při stavbě zdejších tunelů. Mudrujeme, zda by se tady dalo přespat.
Znenadání nás vyleká burácivý rachot, když se z hory po vzoru bájných rytířů nečekaně odnikud vyřítí vlak. A vzápětí zase někam zmizí, jak jsou tady dva tunely za sebou a je tu zase klid. Jsme zpátky u hladiny Ružína. Sláva! Tak alespoň něco. Tušíme ale, že jsme v pěkné kaši. Poslední zbytky energie právě sežrala navigace - není kde nabíjet, nemáme pití, nemáme jídlo, jsme tady mezi medvědy a nevíme, kde budeme spát. Na Hrešnou, která by nás zachránila, se to už v limitu asi nedá stihnout. Zatím jsme nevymysleli, jak tuto prekérní situaci vyřešit.
Komentáře
Okomentovat