1000 MILES ADVENTURE - 5.+ 6.den, 7.-8.7.2023, 92,8 kilometrů

    

    Pátek + sobota, 5.-6.7.2023    

    Cyklisti mají trasu, která je pevná a předem daná. Chodci/běžci mají trasu po bodech, kterými musí projít a jednotlivé úseky si plánují sami. Dostanou se tak někdy do míst, na která se s kolem nemůže.

    Ráno nás sluníčko vytáhlo ze stanu už v šest hodin. I tak je už ale dost horko, a tak s chutí skočíme do přilehlého rybníku. Voda je super a my můžeme poprvé od startu ze sebe smýt prach předchozích dnů.

První Check Point Jizerky.

   Než jsme se vykoupali, je už ve stínu pohodlného altánu již veselo. Mílaři si tady ještě honem dopřávají pohostinnost CP a živě sdělují zážitky posledních dnů. Dáváme si do kupy elektroniku, kterou jsme tady v noci nainstalovali na nabití. Ukázalo se, že zdroj, ze kterého jsme měli natahat energii selhal. Smůla. Honem se napíchnem na nahozenou elektrocentrálu a řešíme, co teď. Zůstat ještě pár hodin nebo to risknout a řešit to až cestou? Je u toho i Marek Ondra - ten je ale na rozdíl od nás vyspaný a má vše nabité, připravený vyrazit. Než se dokážeme rozhodnout, je už dávno pryč, aby se po nějaké chvíli znovu vrátil pro hůlky, co tu zapomněl. A jak ten Marek už podruhé odchází, nemáme už stání, a zbrkle se rozhodneme nečekat a zdroje si hledat cestou. 

S Markem Ondrou.

    Začíná být vedro. Cestou zase potkáváme Marka, nějakým záhadným způsobem se zjevil za námi. Chvíli jdeme spolu a je vidět, že je na rozdíl od nás mnohem zkušenější. Zatímco my jdeme poctivě po chodníku, po přechodech a po pravých úhlech, Marek si s tím hlavu neláme a volí nejkratší úsečky. Je zkrátka rychlejší a proto se nám zase vzdaluje. 

Kolem jedenácté hodině se dostáváme do Hejnic, naší brány do Jizerských hor. Je jasné, že to je jedna z posledních možností, kde se dá vyprosit elektrická přípojka. V centru se rozhlížíme po okolí, všímá si nás místní chlapík - že nás prý zná z Mílí, sám je závodník - Jirka Kobr. Ze závodu je už doma, musel kvůli zranění skončit. Sdělujeme mu své trable a zda neví třeba o nějaké hospodě, kde by se dalo nabíjet. Na hospody je ještě brzy, ale nabízí nám azyl svého bytu. Tak tohle nemůžeme odmítnout!

    Jirka vytáhne dlouhou zásuvkovou lištu, vysype krabici nabíječek a kabelů, my zase všechno naše elektro. Je toho požehnaně: 2 x tracker, 2 x mobil, 2 x čelovka, 2 x sluchátka, 2 x powerbanka, 1 x hodinky. Vše je těsně před kolapsem a nám dochází, jaké jsme měli obrovské štěstí, že se nás Jirka ujal. Kromě pohoštění nám dává k dispozici i koupelnu. A tak se dnes už podruhé koupeme. Kdyby jsme si dali ještě pořádného šlofíka, bylo by to dokonalé. Ale na to už není čas. Nabito máme asi na 60%. To nám zatím stačí. Děkujeme našemu hostiteli, který nás kousek vyprovází a mizíme v ulicích.

    Několik hodin stoupáme, zkoušíme zkratky, ale ty nás vedou neprůchodným terénem, hustým lesem a pak přes nějakou říčku, kde indiáni vytrhali půl mostu. Nemáme odvahu se tudy vydat a už ani nemáme sílu dál bojovat s přírodou. S pokorou se vracíme na zpevněnou komunikaci.

    Typickou krajinou šlapeme jizerskou hřebenovku, několikrát překračujeme řeku Jizerku a přes Karlovský most se dostáváme na polskou stranu, odkud už je to jenom kousek na další povinný bod - Orle, horskou osadu v Polsku. Je už osm hodin večer a my jsme zatím ušli jenom 27 kilometrů. Přesto jsme hodně unavení, málo jsme spali a navíc přes den bylo pořádné vedro. Musíme si zdřímnout. Píšeme povinnou SMS a Krkonoše, které už na nás čekají se rozhodneme jít přes noc.

Chata Orle.

    Ještě v Polsku zdoláváme skalní útvar Owcze skaly a pak se už na česko - polské hranici napojujeme na krkonošskou hřebenovku. Vysokou pláň (1497 m.n.m.), Sněžné jámy (1425 m.n.m.), Mužské kameny (1417 m.n.m), Čihadlo (1214 m.n.m). 

Sněžné jámy. Měsíční noc.

    U Špindlerovy boudy už nedokážeme přemáhat únavu, proto rozbalíme karimatky, jen tak u cesty, abychom aspoň na chvíli mohli zavřít oči. Na noc se citelně ochladilo a zvedl vítr, takže se brzy probíráme zimou. 

    Od rozcestníku pokračujeme po hřebenovce přes Polsko. Díky tomu jsme mohli zachytit nádherný východ Slunce, který nás zastihl zrovna u Poledního kamene (Slonecznik). A poté, co se rozednělo otevřel se nám jedinečný výhled na ledovcová jezera - Wielki a Maly Staw. Daní za krásné výhledy se ukázal být zrádný kamenitý chodník. Při jednom z došlapů jsem zaúpěla - kotníkem mi projela nesnesitelná bolest. Opírám se o hůlky a zkouším jít s jejich pomocí, ale nejde to. V panice začínáme zvažovat naše možnosti. Vašek počítá kilometry, jestli se dá doskákat alespoň do půlky závodu po jedné noze. Chvíli zvažujeme i konec. A při tom si u slova vzdát vzpomeneme na Richarda Štěpánka a jeho obinadlo. Omotám si ho kolem kotníku. Asi se mi podařil nějaký dobrý úvaz, protože po tomto opatření se můžu postavit a můžu jakžtakž jít. S utrpením, které se dá vydržet. Takto, pomalu a opatrně se dostaneme až pod vrchol Sněžky, kde se po Jubilejní cestě a po Hřebenovce konečně dostaneme kolem osmé ráno před chatu Jelenka.

Polední kámen (Slonecznik).

Sněžka.

    Potřebujeme si trochu odpočinout, občerstvit se a opět řešit naše baterie. U Jelenky otvírají asi až za hodinu. Vytahujeme karimatky, a protože je tady úplný klid, brzy o sobě nevíme. Budí nás ostré paprsky, sluníčko je už hodně vysoko, zjišťujeme, že jsme spali nejmíň tři hodiny. Cítíme, jak máme spálené ruce a nohy. Kolem nás je čilý ruch, desítky turistů posedává a prochází okolo. V restauraci nestíhají, tak nemáme odvahu je obtěžovat s nabíječkama. V Malé Úpě je pivovar Trautenberk, kde víme, že mají zásuvky přímo u stolu, a navíc při té příležitosti můžeme ochutnat kvalitu zdejšího moku.

    Přes hraniční přechod v Malé Úpě vstupujeme opět na polské území. Poté, co jsme prošli víceméně na jeden zátah Jizerské hory a Krkonoše nám cesta připadá trochu fádní a nudná. Ale možná za to může i hlad, protože celou tu dobu nebylo, kde si nakoupit. Proto poskočíme radostí, když v Lubawce, nevelkém městečku, narazíme na celkem dobře zásobený obchod. Doplníme zásoby a dobroty, na které máme nejvíc chuť konzumujeme v pohodlí přilehlého posezení.

    Mezitím se setmělo, na další pochod už není pomyšlení. Potřebujeme se už jen dostat za město, kde brzy najdeme bezpečné místo a tam přenocujeme.

    Noční přechody nás stály hodně sil a tak jsme za dva dny a celou noc ušli pouze 90 kilometrů. Snaha dohnat ztrátu na úkor odpočinku nás paradoxně zpomalovala. Dostali jsme se tak do smyčky nevyspání - únava - špatné rozhodnutí - pomalý postup. I tak byl non-stop přechod přes Jizerky a Krkonoše velkým zážitkem.