1000 MILES ADVENTURE - 1.den, 3.7.2023, 72,9 kilometrů

    Pondělí 3.7.2023

    TIME: Ticket to the Moon - Vstupenka na Měsíc, naše oblíbená skladba od ELO - přiznávám, že jsme chtěli být na Mílích o něco rychlejší (než měsíc). Samozřejmě, že primárním cílem bylo 1000 Mil dokončit a dojít do Nové Sedlice, ale pokud jsme si představili odvážnější metu, pak to bylo přání zdolat závod za 20 dní (a překonat dosavadní ženský rekord).

    

    Nedlouho poté, co jsme vykročili do nového dne, míjíme Kočičí skálu, místo kde jsme původně chtěli přespat. Chyběl nám sem už asi jen kilometr, takže jsme nakonec včerejší plán vlastně téměř splnili.

    Cestou stále potkáváme cyklisty, se kterými se zdravíme a hecujeme, ti se naoko zlobí, že nás - jako chodce - teprve dohánějí. Ale tato setkání se postupně stávají čím dál vzácnější. Šlape se dobře, je krásně, nic nebolí, takže často i běžíme. 

    Začínám čím dál tím víc zjišťovat chyby v trasování a z nepřipravené mapy. Třeba v Přebuzi se vracíme o kus zpět, abychom pak zjistili, že jsme nemuseli, čímž si často zbytečně přidáváme kilometry navíc. 

    Jdeme krásnou krušnohorskou přírodou, podél říčky Rolavy do Horní Blatné. V plánu byla návštěva pivovaru Rýžovna, kam jsme se moc těšili, ale z časových důvodů jsme jen mlsně prošli kolem.

Chvilka oddychu v Horní Blatné. 

    Místo po pohodlné silnici nás navigace vede přes Blatenský příkop, který se zrovna bagruje. Rozbitý terén nás zpomaluje, jsme z toho mrzutí, navíc mě začíná bolet kotník.

    Přicházíme do Božího daru a ani tady se nezastavujeme na plánovanou ochutnávku v pivovaru Červený vlk a stoupáme rovnou na Klínovec. Cestou vidíme sedět na zemi nějaké lidi, kteří na někoho čekají. Záhy přijíždí stará sanitka Škoda 1203 OÚNZ Praha. Trochu nás šokovala zaostalost zdravotních služeb v Krušných horách. Až na Klínovci zjišťujeme, že tam mají sraz veteráni se svými historickými vozidly - tak jsme se našemu omylu zasmáli.

    Na vrcholu pod rozhlednou potkáváme Romana Švacha, cyklistu s krásným startovním číslem 100. Pokecáme a uděláme si společné foto, vedle něj vypadám jak trpaslík :-).

Setkání na Klínovci.

    Začíná mě nepříjemně bolet pravé koleno, dávám si bandáž, ale moc to nepomáhá. Ach jo, takhle brzy jsem to nečekala. Vašek je úplně v pohodě.

    Rozhodneme se, že místo přes hory půjdeme směrem na Chomutov, zdá se to jako rychlejší a jednodušší varianta.

    Sestupujeme proto z hřebenu Krušných hor a z malebné přírody míříme do průmyslové oblasti. Romantika je rázem pryč, nečekaně se ocitáme v labyrintu cest a plotů areálu elektrárny Prunéřov. Vylekaly nás výstražné cedule se zákazem vstupu, pochybujeme, jestli tudy můžeme jít, dost tady bloudíme a není poznat, jestli se vyskytujeme uvnitř nebo vně areálu. Vůbec ta místa tady vypadají divně. Měli jsme jít raději přes Krušné hory, litujeme. 

    K tomuto úseku má zajímavou teorii Marek Ondra: jako akcionář ČEZu je spolumajitelem pozemku a tak, jak tvrdí, se ho podobná omezení a zákazy netýkají.

Podivné až strašidelné cestičky v areálu bývalé elektrárny.

    Když se odsud konečně vymotáme, dostaneme se k rušnému hlavnímu tahu na Chomutov, plnému nepříjemných kamionů a představa večerního přesunu po mezinárodní silnici se nám vůbec nezamlouvá. Jinudy se už ale jít nedá, a i když je teprve devět večer, rozhodneme se tento úsek nechat na brzké ráno, kdy jsme očekávali minimální provoz. A tak, místo rychlého přesunu do Chomutova, plýtváme časem i energií hledáním vhodného místa na spaní. Nějakou dobu studujeme mapu, abychom pak po dalších dvou kilometrech zalezli do bezpečí blízkého lesa.

    Prostě chyba za chybou, nezkušenost se projevila naplno.

    Budík nastavujeme na 2 hodiny ráno.