1000 MILES ADVENTURE - 11.den, 13.7.2023, 59,2 kilometrů

    Čtvrtek, 13.7.2023

        

    Až za denního světla si můžeme prohlédnout místo, které nám poskytlo v noci ochranu. Za stylovým rozčapeným přístřeškem v typickém bílém nátěru, vidíme ve svahu otvor do staré břidlicové štoly s tajemným názvem Woodboys. Nejspíš odtud pořádali v noci své nálety vzácní netopýři. Ještě zkontrolujeme, jestli jsme tu na něco nezapomněli a v oparu ranní mlhy se vydáváme na cestu. Putujeme údolím Budišovky, která tvoří přirozenou hranici mezi Moravou a Slezskem a klikatí se mezi loukami, lesnatými stráněmi a mohutnými haldami břidlice. Říčka nám občas nám zkříží cestu a my musíme brodit. Aspoň si trochu umyjeme nohy.

    Cestu nám zpestřují informační totemy s vtipnými průpovídkami, charakterizujícím zdejší kraj, např.: "Slivovice a pálenky ze zdejšího ovoce jsou řízné jako břidlice" nebo "Pamatuj! Na břidlici roste nejlepší ovoce. Křupe jako břidlice." 

    Nádherná krajina s opuštěnými lesy, oživuje představy u foglarovek z dětství. Možná proto si tuto oblast oblíbili trampové a okolní louky jsou obsazeny četnými stanovými tábory. Romantiku podtrhuje absence mobilního signálu, což ale nám zrovna moc nevyhovuje.
    Myslíme na naši dceru Zuzanku, která je momentálně také na táboře, vlastně nedaleko odsud - v Kajlovci u Hradce nad Moravicí a aspoň na dálku ji i celý tábor A JE TO zdravíme. Shodou okolností jsme se k ní v této lokalitě nejvíc přiblížili a zároveň to máme odtud po přímce nejblíž i k našemu domovu v Ostravě. Od této chvíle se opět začneme vzdalovat. Nedaleko okraje Vojenského újezdu Libavá se nachází kdysi oblíbené výletní místo Hadinka, které bylo naším dalším povinným bodem.

    Opouštíme Nízký Jeseník, jde se dobře, a tak se celkem rychle dostáváme do první dnešní obce Partutovice. Je poledne, a tak se poohlížíme po místě, kde by se dalo posilnit. U obecního domu to vypadá, že je tam nějaké pohostinství. Vašek se jde podívat, ale otevřeno je pouze jednou za týden, ve čtvrtek 18,00 - 22,00 hod. Zrovna sem někdo jde, tak se zeptáme, jestli se dá tady v obci něco koupit. K našemu překvapení vytáhne klíče a pustí nás dovnitř. K jídlu jsou jen věci z vitríny -  brambůrky a tyčinky (nic moc). Za to ale odejde do sklepa a donese nám vychlazené lahváče! Sedmý schod. Účtuje si symbolickou nákupku a u toho se zjistíme, že kvůli nám mimořádně otevřel sám starosta osobně.

    Po této příjemné přestávce pokračujeme dál. Troubí na nás auto s povědomým logem na zadním skle. Je to fotograf z Mílí, Tomáš Srb. Chce nás zdokumentovat a vybral lokalitu u nedalekého zatopeného lomu Přední skála. Dáváme si tam sraz za třičtvrtě hodiny. Spěcháme, aby na nás nemusel dlouho čekat a volíme zkratku lesem. Asi po 2 kilometrech nás zastaví neprostupné houští. Motáme se tady asi 10 minut, z jedné strany rokle, z druhé prudký kopec a dopředu to nejde. Nedá se nic dělat, musíme se vrátit stejnou cestou zpět na asfaltku. Dorazíme tam tak až za hodinu a půl. Tomáš na nás stále trpělivě čeká, ale diví se, kde jsme tak dlouho. Mezitím tady stihl nafotit všechny rybáře i s jejich úlovky. To jsme se teda předvedli! 

    Po dlouhém mostě překračujeme frekventovanou dálnici na Ostravu a ocitáme se v jiném světě. V Hranicích v první samoobsluze doplňujeme zásoby a pak se snažíme, co nejdříve opustit ruch města, který nám, jak zjišťujeme, vůbec nechybí. Podél řeky Bečvy doputujeme do Teplic. Tady nás zastihne prudký liják zrovna ve chvíli, kdy se můžeme schovat pod širokými slunečníky na terase vedle tenisových kurtů. Tuto vynucenou pauzu využijeme k pivu a zároveň poprosíme o nabití telefonu. 

V dáli Hostýnské vrchy.

    Po dešti se rozjasnilo a nám nic nebrání vykročit po klidných cestách vstříc k dalším horám, které před námi začaly postupně vykukovat. Konečně začínám cítit úlevu od bolavých noh, a tak zkoušíme popoběhnout. Je to překvapivě příjemné, asi jiný pohyb a kilometry jsou hned takové přívětivější. 
   Pobaví nás, když se objevíme před obcí s názvem Komárno. Chvíli "uvažujeme", jestli nejsme náhodou už na Slovensku. Místo Dunaje tu ale teče Juhyně a do ní se vlévá Komárník. Zapíšem si do pažby další krásný západ Slunce a stále je dost horko. Ještě by přišla vhod nějaká možnost doplnit tekutiny. A jako na zavolanou, přímo u cesty vedle fotbalového hřiště vidíme útulné posezení. Vypadá to, že se místní sešli pokecat u piva. Raději se tedy ptáme, zda se dá přisednout. Jsme vítání a okamžitě vzbuzujeme zvědavost. Mezitím, co nás zpovídají dostáváme druhou rundu zdarma. A k tomu nad mapami spoustu užitečných rad ohledně trasy, které nám později ušetřily dost kilometrů. Sedělo by se ještě dlouho, dokonce nám nabízejí, ať tu přespíme, že tu mají i zásuvku. Nakonec odoláváme (i tak jsme se tu hodně zdrželi). Loučíme se jako staří kamarádi a už za úplné tmy odcházíme.

    Netrvá dlouho a pohltí nás lesy Hostýnských vrchů. Zatím ale šlapeme pohodlnou silnící, když pár set metrů za Rajnochovicemi končíme v pohodlí přístřešku u cesty. Bohužel ta zakletá šedesátka zase nepadla.