1000 MILES ADVENTURE - 10.den, 12.7.2023, 55,9 kilometrů

    Středa 12.7.2023     

    Můžeš si naplánovat, co chceš - no, pokaždé to nevyjde. Hlava by chtěla, ale tělo ti do toho hodí vidle. 

    Celou noc nás budilo neustálé šramocení pod podlahou, na které ležíme. Vašek měl z toho živé sny, že kolem Alfrédky krouží divočáci a přemýšlí, jak se na nás přes schody dostanou. Ráno jsme ale zhodnotili, že to nejspíš byly nějaké myšky, které se tam naučily chodit pro zbytky jídel, které turistům propadnou škvírami mezi deskami.

    Dnes máme velké plány kopnout pořádně do vrtule a srovnat včerejší výpadek. Jde se nám o poznání lépe, cesta vede víceméně z kopce, a tak jsme celkem rychle v civilizaci. U pumpy se stylovým dřevěným korytem provádíme ranní hygienu a nejraději bychom si tam vlezli celí. Ale zrovna z protějšího dvora vyjíždí autem nějaká paní, a že, jestli nechceme někam hodit. Bylo by to fajn, ale je jasné, že musíme s díky odmítnout. 

    Někde mezi Horní a Dolní Moravicí objevíme krásný malý obchůdek. Po včerejších kulinářských orgiích najíždíme zpátky na náš stravovací standart: rohlík - salát - paštika. Vysokou laťku ze včerejška drží alespoň zdejší vynikající preso za 30 Kč. Připadá nám, že vesnické obchody mají tady jiný charakter než v pohraničí, kde vládnou vietnamské večerky s téměř neomezenou pracovní dobou a kýčovým sortimentem. Zdá se nám to tady kulturnější, většinou české značky a kvalifikovaný, upravený personál.

    Vaška stále ještě nepřešla spavá, a tak si dává šlofíka na benzince v Břidličné. Využívám času a píšu příspěvek na facebook:

"Ahoj, hlásím se z boje, pořád šlapeme, vůbec nevím, kolik už kilometrů, cca něco k 700... Včera jsme opustili bod v polovině trasy, v Jeseníkách, v tuto chvíli budeme procházet Oderskými vrchy. Už je hodně znát únava, vzhledem i k několika nočním přechodům (Krkonoše za noc apod.). Ale nevzdáváme se. Už jsem měla bolavé koleno, pak kotník, levou nohu oteklou do sloní velikosti, nohy opuchlé tak, že je nemůžu ani nacpat do bot a puchýře ani nepočítám. Musím říct, že si tady člověk sáhne na úplné dno. Ale zatím vždycky vstaneme a šlapeme zase o kousek dál. Všechny vás zdravíme!"    

    Následující pasáž nás vede "velmi oblíbenými" loukami, kde si dopřáváme NEpříjemnou masáž od vysoké trávy a bodláků, je zřejmé, že tudy skoro nikdo nechodí. Porost po ramena a  pěšiny i cesty zarostlé náletovým houštím. Ale přece jen nějaké stopy podle polehlé trávy a zlomených stébel tudy vedou. Tipujeme - Mílaři? Že bychom byli Markovi v patách? Ale vzhledem k našemu lemřímu tempu, je to víc než nepravděpodobné. Potřebuji si nutně ošetřit puchýře, které se mi v botách začínají důrazně ozývat. Vašek už je z mých operací nervózní, že prý zdržuju. To říká ten pravý, který každou chvíli po cestě spí. Na lesní cestě si rozbaluju veškeré potřebné náčiní, když se zpoza smrku najednou zjeví auto. To jsme nečekali, ale asi ani řidič ne, protože nás leknutím málem přejel.

Vítá nás náš rázovitý kraj.

    Ve Dvorcích naši pozornost upoutá tabule s lákavým menu. A protože jsme dlouho nejedli, uděláme si v místní hospodě pauzu. Z bohaté nabídky od oběda jim zbyly už jen špagety. Aspoň se nezdržujeme vybíráním a bereme, co je. Sedíme venku, když se najednou začne zvedat vítr a oblohu zahalí černá mračna, ze kterých se záhy spustí provazy deště. S blesky mizíme v bezpečí restaurace, odkud pak sledujeme, jak altán, ve kterém jsme ještě před chvílí stolovali, mizí někde v dálce. Čekáme, než se ta paseka venku uklidní, abychom mohli pokračovat.

    Po bouřce se citelně ochladilo a navíc se začalo rychle smrákat, a tak do Budišova nad Budišovkou dorážíme už za tmy. U Muzea břidlice projdeme kolem kamenného mostu, který je symbolem tohoto malebného městečka. Od rána jsme na cestě už 17 hodin a máme chuť to dneska zabalit. Na mapě mám vytipovaný pěkný přístřešek, ale v tuto chvíli se mi to zdá ještě hodně daleko. Kemp, kam bychom klidně zapadli, je už ale zavřený. A jinou alternativu jsme v Budišově neobjevili. Nezbývá, než ještě ujít pár kilometrů a doufat, že v přístřešku nebude obsazeno. Po cestě překračujeme velké kaluže, a když se nám do některé sem tam podaří šlápnout a nabrat vodu, jsme rádi, že už jsme na místě. Není tu nikdo a tak můžeme vytáhnout spacáky a zalehnout. 

    Tady prý dávají lišky dobrou noc, ale my vidíme v houfech létat netopýry.